Ke kamaradce do Bordeaux jsem se vypravila koncem cervence 1998. Muj pobyt trval jen 10 dni ale presto jsem videla mnoho noveho a uvedomila si hodne rozdilu mezi nami a Francouzi kolem Bordeaux.

Zacneme treba tim, jak se zivi:
Opravdu piji skoro same vino, pri jidle se vubec neodbyvaji - je to pro ne vzdy dulezity ritual. Temer vubec nepozrou veprove maso zato hoveziho v syrovem a polosyrovem stavu si dopravaji skoro kazdy den. Take se krmi ruznymi morskymi stvurami a zrejme jim nevadi, ze zivocich na ne jeste hledi z talire.
Pan domu si daval jako aperitiv whisku, obed zapil vinem a pak v klidu sedl do auta a odjel.

Chleba se nazyva to, co bychom my nazvali bagetou. Konzistence je ruzna, po nekolika dnech od upeceni prevazne gumova a temer k neukousnuti. Ale chut to ma kupodivu dobrou i po te. Syry se deli na ty tuhe a na ty mekke, neboli Fromage. Ty tuhe jsem nevidela nikoho jist, jedine jsem je videla pouzit na vareni. Fromage nekolika druhu nesmely chybet na kazdodenni tabuli - vyplnily mezeru mezi hlavnim chodem a moucnikem. A jaky moucnik? Tak treba zmrzlinu nebo zluty meloun naplneny portskym. A neslo o zadny slavnostni obed.
A take i pri jidle pod stromy na zahrade bylo nutne stolovat decentne a prostirat se vsim vsudy, pouzivat spravne nadobi, pribory a sklenice. Na umelohmotne tacky si muze dat jidlo jedine barbar!

Co se dopravy tyce, jezdi prakticky vsude auty a pokud mozno neudelaji krok navic. O to vic pak musi sportovat, kdyz si na to vyhradi kus ze sveho volneho casu. V dobe me navstevy se tesila velke popularite prave probihajici cyklisticka soutez Tour de France a kazdy spravny Francouz musel jezdit po silnicich na kvalitnim kole oblecen do dresu, prilby a patricneho obuti jako vrcholovy sportovec.
Kazila jsem jim esteticke pozitky a jezdila ve vypujcenych, vytahanych teplacich - vsem muselo byt jasne, ze bud nejsem mistni nebo ze jsem nejaky podivin.

Slecny, pani i starsi damy velmi dbaji na dobre obleceni. Vsude je nepreberne mnozstvi butiku, kde si kazdy muze vybrat jedinecny model. Ruzne barvy, ruzne styly ale pokazde original. Zadne asijske zbozi nebo vyprodej z vybranych odpadkovych pytlu.

Snad se mi podari priblizit Vam atmosferu meho vyletu svymi dokumentarnimi fotkami a timto vypravenim.

Na misto jsem se dopravovala autobusem a vlakem. Autobus jel z Prahy pres Rozvadov.

Toto je strecha nove celnice...cesta zacina.
 

Zastavka na trase autobusu - nocni Strassbourg. Jinak mesto blizko hranic s Nemeckem.

Nekdy kolem sedme rano me autobus vyvrhnul ze sveho nitra. Byli jsme v konecne stanici. Pariz, Montparnas. Moje prvni setkani s vlaky TGV. Nejdriv jsem premyslela, zda do odjezdu toho meho vlaku otevrou pokladny - varianta nakupu pres kreditku u automatu pro mne neprichazala v uvahu. Nastesti otevreli. Nasledovala posuncina a nakonec jsem listek se zadostiucinenim trimala v ruce a vydala se hledat svuj vlak. To jsem jeste netusila, ze se ma jizdenka jeste nekde potvrdit v jakemsi strojku (to jsem spravne udelala az pri zpatecni ceste o par dnu pozdeji). Nicmene jsem nakonec nasla spravne nastupiste, cislo vagonu a svoje misto smerem do ulicky. Vse je totiz presne popsane jako v letadle. Cisla vagonu jsou vyznacena kapalnymi displeji a pri jizde je ve vlaku takove ticho, ze slysite spolucestujiciho ob 5 sedadel pred Vami, jak mu v umelohmotnem kelimku pri michani narazi lzicka na krystalky cukru na dne kafe.

"Muj" vlak v konecne stanici - Bordeaux. Byla to i stanice c. 2, proste TGV nikde nestavi aspon na tehle trase ne. Kamaradka Stefka mela cekat na miste nadepsanem "meeting point" ale pri francouzskem smyslu pro narodni citeni uz byl napis davno jenom ve francouzstine a tak jsem chvili bezradne behala po nadrazi abych to vyznamne misto nasla a nakonec se mi podarilo ze slecny v informacich vyloudit odpoved na moji anglickou otazku, kde je ten dobre ukryty "meeting point" jejich nadrazi. Stefka dorazila o neco pozdeji, nez jsem ocekavala, tak jsem mela dost casu premyslet, co bych delala, kdyby se neobjevila - ze nevim presne jak daleko od nadrazi bydli (bylo to 40km po dalnici, jak jsem zjistila pozdeji) a kde je vlastne Univerzita LaBri, kde Stefka uci. Jiste neni treba presvedcovat, ze jsem byla na cestu skvele pripravena...

Nakonec jsme se shledaly a Stefka nalozila mne i se zavazadly do sveho pidi auticka a odjely jsme do Cabanacu. Nejdrive mi ukazala kde budu bydlet. Zde jsou spolubydlici z meho pokoje. Kotata (dnes uz velke kocky) Isabelle a Mr. Gri. Mely vyhrazenou cast domu aby se nesetkaly se psy, nebot nebylo jiste zda by se psi chovali mirumilovne. Psi byli take dva, nejake francouzske pastevecke plemeno.
 

Isabelka byla sice vice placha ale o to vice byla blazena, kdyz zjistila, ze nekomu muze duverovat. Rozhodne mela rada spolecnost a nechybela u zadne lumparny. Moje tkanicky u bot se moc libily a vubec cokoliv, co se dalo stahnout drapky ze zidle na zem a pak zdrhnout.

Netresk. V prvni chvili po prijezdu jsem zkoumala dum zahradu kolem. Dum byl pronajaty a jako vsechno v okoli, patril jedne rodine starousedliku. K domu patril pomerne velky pozemek s kusem boroveho lesa, ze ktereho psi neustale nosili spoustu klistat. Puda byla piscita, jak se slusi na mista blizko morskeho pobrezi.

V zahrade se casto objevoval tento druh motyla, ktereho se mi dlouho nedarilo zaradit. Patri mezi lisaje a konkretne je to nejaky druh dlouhozobky.

Vyznacuje se tim, ze si vubec nikdy neseda a ma castecne pruhledna kridla. Pritom je to dost tezkotonazni model.

Tradicni pohled to Bordeauxske ulice. Bordeaux je velmi kosmopolitni mesto, neco jako Londyn. Uvidite v nem smes mnoha narodu a zda se, ze spolu ziji bez problemu.

Lod v pristavu. Reka ma podivnou bahnitou barvu - to je tim, ze priliv zasahuje az do reky a tudiz je voda promichana s tim, co by normalne bylo jako usazenina na dne.

Holcicka na kolotoci. Vsimla jsem si, ze Francouzi maji na mnoha mistech podobne kolotoce. Jde asi o nejaky tradicni, historicky design. Konickove jezdi velmi pomalu - nadsenci, kteri maji radi retizkac by asi tohle povozeni neocenili. Tento byl v centru Bordeaux ale stejny jsem videla i v Arcachonu.

Tak co si koupime za boty? Kdyz se salonni fence narodi deticky, musi se cela rodinka brat v kosiku s sebou. Ostatne, deni kolem sebe prehlizi se slechtickou nadrazenosti.
 

Uvnitr katedraly v Bordeaux. Velikosti Sv. Vita ale mnohem mene zdobna. Svicen jsem nasla v jedne z bocnich kapli.

Mapa vin v oblasti kolem Bordeaux. Jedna se o pohlednici - uvadim pro ilustraci. Puvodne jsem mela takovy zamer, ze podle knizky o Bordeauxskych vinech zpracuji nejaky jednoduchy prehled co kde pestuji ale nakonec jsem to vzdala. Snad jedine pripomenu, ze vinari maji svoje spolky, ktere prisne kontroluji kvalitu vin a dokonce se snad nesmi pestovat vino jinde, nez na tradicnich mistech. Ostatne, nekdo to udelal prede mnou Bordeaux .

Koutek lepsich vin v supermarketu. Takove bezne vino na zapiti obeda je vsak levnejsi, tak kolem 20 franku. Nicmene i tim bordeauxskym "poobedovym" vinem bychom asi u nas mohli uctit znalce s vytribenym vkusem. Krabicove vino by asi mistni nikdy nepozili a s dosti velkym despektem se divaji na napoje z produkce Pepsi ci Coca-Coly. Co se jidla tyce, kupuji nejradeji francouzske produkty a svoje kulinarske tradice si bytostne strezi.

Rostlina, kterou potkate i ve stredomori. Mucenka neboli passiflora. jeji plody jsou jedle a u nas muzete setkat nejspis s dzusem z passiflory v kombinaci s pomerancem. Je to popinava rostlina a dost casto ji lide pestuji na plotech, chci rici...asi roste na plotech sama.

Muj kazdodenni pohled z koupelnoveho okna. Okno melo mrize prorostle kerem ruzi. Asi pul metru za oknem byl drateny plot a pak uz silnice. Kdyby tam nebyly ruze, tak by se ridici na silnici asi mohli teoreticky divat az na ty, co by se prave v koupelne sprchovali. Zvlastni pocit, kdyz mate tolik vjemu najednou z bezprostredni blizkosti - ruze a projizdejici auta.

Katar. Jeden se psu. Dobre vychovany, sveho panicka poslouchal na slovo. Jen se hrozne bal bourky, to na nej uz neplatila ani panickova primluva. Fidji, fenka, vypada uplne stejne, jen je mene robustni. Toto plemeno psu pry ma na zadnich nohach specielne tvarovany prst, ktery jim pomaha zachytit se pri chuzi "pres ovce" na ovcim hrbete. Stavbou tela pripominaji nemeckeho vlcaka ale maji kupirovane usi.

Lesni paseka se spoustou ruzoveho vresu. Bohuzel na obrazku nejsou barvy tak patrne. Ale kdyz jsem jela na kole, donutilo mne to zastavit a udelat dokumentarni snimek prave kvuli tomu mnozstvi vresu.

Jednou me mi hostitele vytahli autem na vylet jehoz soucasti byla navsteva pestiren na ustrice. Nektere byly sice zavrene ale presto mne zaujaly svoji barevnosti. (Ty otevrene mi nic nerikaly, at jsem delala, co jsem delala, sliny se mi nespoustely.)

U nas jsem dost casto vidala v prodejnach s kvetinami kaktusy se zapichanymi kvety slamenek. Tento kaktus, vlastne cele plato dalsich, mel prave kvety a byl k mani v prodejne pro zahradkare.

Dost casto jsem jezdila na kole k jezirku s lekniny. Bylo tam pomerne dost ruznobarevnych vazek. Ale ackoliv jsem na ne vypotrebovala dost filmu, zadne uchvatne snimky se mi nepodarilo poridit. A to jsem jeste riskovala, ze i s fotakem zapadnu do vody. Tak zde je vazka v letu.

Zde je vazka pred startem.

Modra vazka.

Take jsme byli na vylete u pobrezi Atlantiku. V dali je videt "Dune de Pyle". Udajne nejvyssi piskova duna v Evrope. Smerem doleva se rozprostira zaliv Arcachon, turisticka oblast. V zalivu nejsou tak neprijemne vlny jako v Atlantiku, takze se tam da i plavat.

Zaliv Arcachon. Opet z pohlednice. Je tam vyznacena i Dune de Pyle.

More vyplavuje ruzne vodni rostliny, resp. jejich odumrele zbytky. Tato cast rasy asi slouzila jako plovacek.
 

Nemecke bunkry z druhe svetove postupne sestupuji z pisecnych kopcu do more. Jejich pout je dlouha ale nejspis neodvratna, jednou v mori skonci vsechny.

Pruhled na Atlantik jednim z nemeckych bunkru na pobrezi. Je sice davno po valce ale i pres to ve me bunkry nevzbuzovaly prijemne pocity. Kdyby se propadly do pisku v momente, kdy po nich lezete, bude vam malo platne, ze je po valce...muzete byt dalsi obeti.

Dalsi betovony utes vznikly z nemeckeho bunkru. Obcas se na nem zachyti rybarske site a uchyti se na nich morske rasy - tak alespon ziskaji trochu veselejsi barvy.

Vetraci mrizka na jednom z bunkru, zcela pokryta rasami. (Kdyz jsem si uz v Praze vezla fotky z minilabu domu a prohlizela si je v autobuse, pan sedici vedle me to pri tehle jiz nevydrzel a zeptal se bez obalu "Prosim Vas, co to je?".)

Chapadla velke meduzy. Cekala az ji priliv zase pomuze zpatky do more. Mela v prumeru asi pul metru a na koncich pruhlednych chapadel mela takova modrava zahadylka.

Rackove paberkuji a vybiraji na pisku vyvrzene zbytky morskych krabu.

Rostlinsto na pobrezi je velmi citlive. Proto je plaz ukoncena malym plutkem a vse za nim je chranene aby se pisek dal neobnazoval a zustaval zpevnen rostlinnym pokryvem.

Tuto rostlinku jsem videla pozdeji i u nas. Zatim ji nedokazu pojmenovat. Ma velmi tuhe listy a je docela dekorativni.

Na piskomilnych rostlinach byli sem tam zavickovani hlemyzdi. Asi cekali na svuj cas.

Dalsi z rostlin na piscitem pobrezi. Tentokrat se zlutym kvetenstvim.

Detail rostliny s fialovym kvetenstvim.

Pri odlivu se mnoho lodi ocitne doslova a do pismene "na suchu".

Moje kocici spolecnice ve spaci formaci typu "Picasso".

Chatteau la Brede. Jedno z tradicnich Bordeauxskych vin a samozrejme take panstvi - s hradem a vodnim prikopem. Pry do rodiny patril i Montesquie.

Nemohu dolozit vodni prikop svoji fotkou, tak jsem si dovolila zaradit dalsi ukazku z pohlednice.
 

Muj posledni vylet na kole. Jela jsem si prohlidnout nejblizsi vesnici, kam si mi hostitele chodili na postu vyzvedavat dopisy a tak. Vinove rude okenice na namesti. Okenice jsou nutnost jinak teplem pres poledne nevydrzite.

Dvere do opusteneho domu  na namesti. Jak jsem si tam tak fotila, zacal se u mistni hospody tvorit hloucek zvedavcu. Na turisty nejsou v jejich vesnicce zvykli a obzvlast v takovem uboru z roztrhanych teplaku a odlozenych tricek. Nakonec se se mnou dali do reci a tahali ze mne rozumy a pan hostinsky mi prikazal, ze si mam neco u nich "dat na futro", ze me zve. Pak se dalsi nabidl, ze me i kolo nalozi na svuj nakladak a zaveze me domu. To jsem musela odmitnout a tak me aspon dalsi z nich doprovazel po silnici ve svem aute, jezdil sem a tam, zatimco ja jsem se drzela sveho vyhlidkoveho tempa aby mi nic vyznamneho z okoli neuniklo.

Posledni rozlouceni s Bordeuax - pohled na fasady proti nadrazi. Az pri ceste zpatky jsem objevila, ze Francouzi jsou velmi dusledni a tak pismeno, ktere je uvedeno na Vasem listku na vlak najdete napsane tez na nastupisti a tak neni nutne dlouho hledat cislo Vaseho vagonu. Pri odjezdu jsem mela opet v dusi trochu zmatek vyplyvajici z me neznalosti Francouzstiny. Misto naseho vlaku prijel na nastupiste nejaky mimoradny TGV, ktery asi vezl deti nekam na prazdniny, takze vsude bylo hrozne hemzeni mladeze skolniho veku a ja v tom uvazovala, jestli nektere z hlaseni nerika, ze nas vlak bude pristaven na jine nastupiste. S jednou elegantni babickou, ktera tam cekala na lavicce jsem si ukazovala listek na vlak abychom se domluvily, ze jedeme tim stejnym a ze tedy jsem tam dobre. Jo, clovek by nemel nikdy podcenovat domlouvani rukama.

TGV jezdi 200-300 km/h. Takze zaverka Vaseho fotaku asi bude take pomala. Pole se slunecnicemi mela uctyhodne rozmery a presto se kolem oken jen mihla.

Skoda, ze tak rychle kolem oken probihala pole s baliky slamy i fialova pole s levanduli.

Mety, namesti de Gaula. Tento obrazek je jiz ze zpatecni cesty autobusem. Bezna zastavka na trase - stacime protahnout nohy a zase nasedame. Moje cesta se chyli ke konci. Uteklo to. Snad zas nekdy priste!